Difficultates - Mí pařížané mi rozumějí...

Nejdřív bych chtěla poděkovat všem, kteří tuhle povídku čtou a kteří se k ní vyjadřují, moc mi to pomáhá. I když to možná není vidět, čímž narážím na ty chyby. Moc se za ně omlouvám a už se poohlížím po nějakém beta-readerovi. Takže teď oficiálně:)
Kdyby byl někdo tak moc hodný a ochotný po mně opravovat chyby, tak ať se mi ozve, byla bych neskonale vděčná.
A ještě jedna věc. v dnešní kapitole se objeví postava, která do světa HP nepatří. Vím, že některým čtenářům by to mohlo vadit, ani já je moc nemusím, ale pro děj a hlavně posunutí děje, byla docela dost důležitá. Tak jí prosím berte s rezervou;) Slibuji, že víc se jich tam neobjeví, maximálně ještě jedna:D ( dělám si radši rezervu ;))
Tak teď už snad jen příjemné počtení:)

Rozhlížela se po kolemjdoucích a hledala známou tvář, která se později vynořila z chodby napravo.
„Hermiono…“ pozdravil ji usměvavý mladík.
„Etienne…“ řekla šťastně. Chlapec jí nejprve objal a potom vzal její věci.
„Tak pojď... Půjdeme. Zatím mi můžeš všechno říct. Z tvých dopisů nejsem úplně moudrý…“
„Jistě…“ odpověděla a usmála se, když vyšla z temné haly na slunné nádvoří. Po tolika týdnech byla zase uvolněná. Tohle přesně bylo to, co potřebovala. Něco, kde nejsou kouzla, kde není Voldemort a také… Kde není Snape. Potřebovala být s někým, kdo jí přivede na jiné myšlenky, kdo je pohodový a koho zná. Potřebovala být s Etiennem.
Dovedl jí až do nějakého bytu.
„Tak! Tohle je moje království…“ řekl a rozmáchlým gestem ukázal na věci po bytě.
„Myslela jsem, že bydlíš s rodiči…?“
„To bylo… Teď jsem nezávislý mladý francouz…“ usmál se.
„Ty tvoje vtípky…“ řekla Hermiona. Ani se moc nedivila.
„To víš, je to skoro pět let, co jsi byla ve Francii…“ řekl tentokrát bez úsměvu.
„Máš pravdu. A ani nevíš, jak moc mě to mrzí, ale bylo tolik starostí a práce…“
„No jistě… Je namáhavé být nejlepší ze všech…“ popichoval jí. Hermiona mlčela. Moc dobře si uvědomovala, že nešlo jen o školu… Záviděla Etiennovi, že on jako mudla nemá o jejích starostech ani ponětí.
„Tak pojď, ukážu ti tvůj pokoj…“ Hermiona, ale zůstala stát. Vypadala tak zamyšleně.
„Etienne, chci ti moct poděkovat, že mě tu necháš. Ani nevíš, jak jsem ti vděčná…“
„To je samozřejmé… I když…“
„Co?“ zarazila se Mia.
„Bude se mi stýskat po tvých dopisech…“ usmál se. Hermioně spadl kámen ze srdce a ráda se nechala odvést do svého nového pokoje.

Byl už večer a ona byla unavená. Proto ji nechal samotnou, aby si mohla odpočinout.
Posadila se na postel a podívala se z okna. Chtěla si prohlédnout nový výhled. Tolik se lišil od těch předchozích… Domov jejích rodičů byl na kraji Londýna a z Bradavic se jí naskýtal pohled na jezero a Zapovězený les. Tady viděla spousty domů, vysokých i nižších, všude byly světla a v dáli dokonce i viděla špičku Eiffelovky. Vzpomínala si, jak se jí jako malé nelíbila. Připomínala jí kovovou příšeru, ale jakmile jí spatřila na vlastní oči, okamžitě změnila názor. Bylo kolem ní takové zvláštní kouzlo, které sebelepší fotografie nedokázala zachytit.
Nostalgicky začala vzpomínat na to, když byla ve Francii naposledy. Tenkrát to vlastně bylo i poprvé.
Prázdniny byly v plném proudu a ji čekal třetí ročník. Rodiče si užívali krásných památek a atmosféry spojené s městem a ona zamířila do knihovny, kde se srazila s usměvavým mladíkem o tři roky starším, než-li ona.
Strávili spolu příjemný den a později ho Hermiona představila rodičům. Po zbytek dovolené jim dělal průvodce, takže Paříž znala skoro tak dobře, jako Londýn.
Zůstali přáteli a stále v dopisovém spojení. Hermiona si kolikrát plánovala, že by znovu přijela, ale nikdy se nenašel dostatek času. Až v Bradavicích si uvědomila, že jestli jí někdo poskytne útočiště bude to Etienn.
Moc se od té doby nezměnil. Dřív to byl mladíček z vrabčím hnízdem na hlavě a s dost vysokým vyzáblým tělem. Jen mu dnes k jeho výšce přibyla dostatečná váha, vlasy má pořád rozcuchané a typicky francouzský velký nos také zůstal. Nebyl to žádný krasavec, ale zajímavé na něm bylo, že ho většinou neopouštěl optimismus a úsměv na rtech.

Pořád si připadla jako ten největší odpad. Vždyť ona všem lže… Rodičům, přátelům, Etiennovi, dokonce i sama sobě.
Když se ráno probudila a vydala se do kuchyně, tak první co spatřila, byl prostřený stůl.
„Dobré ráno…“ ozval se z rohu místnosti Etienn.
„Dobré…“ odpověděla okouzlená Hermiona.
„To je na přivítanou. Tak si na to hlavně nezvykej…“ vysvětlil s úsměvem, když viděl její výraz.
I když to bylo milé překvapení, tak v ní znovu probudilo pocit viny.
„Asi bych ti měla říct, co tu vlastně dělám…“ prohlásila. Etienn zvážněl.
„Nemusíš…“ uklidnil jí, ale Hermiona zatřásla hlavou.
„Ale ano musím. Víc, než cokoliv jiného…“ řekla rozhodně. Alespoň to… dodala v duchu.
„Tak… Tak se posaď…“ nabídl jí.
Chvíli byla zticha, ale potom se na něj podívala. Smutně se usmála.
„Nikdo neví, že jsem tady. A já doufám, že mě tady nikdo nebude hledat. Potřebovala jsem někam utéct. Někde se schovat. A i když jsem strašně vděčná a šťastná, že tu mohu být, připadám si, jako bych tě využívala…“
„Hermiono… Jsem rád, že jsi tu. Alespoň tě budu mít možnost lépe poznat…“ řekl a dal jí ruku na rameno. Nevěděla, jestli to správně pochopila, ale raději ještě dodala.
„Víš… Taky… Potřebovala jsem být od někoho hodně daleko…“ špitla.
„Od nějakého muže…?“ zeptal se a ona přikývla.
“Ublížil ti?“
„Ubližoval mi každým svým pohledem. Byl tak… Tak pronikavý a přitom úplně slepý!“ odpověděla a opřela si hlavu o ruku.
„Netrap se…“ pohladil ji po vlasech.
„Jenže já nevím, co budu dělat, nevím nic. Tolik jsem si plánovala svojí budoucnost. Chtěla jsem to někam dotáhnout a teď to vypadá, že se budu schovávat…“ zhodnotila.
„Ne to určitě ne… Jen si počkáš na svou chvíli, abys mohla zářit…“ odpověděl už zase s úsměvem.
Po chvíli se Hermiona uklidnila.
„Promiň. Nepřijela jsem sem dělat hysterické scény. Právě naopak. Chtěla jsem tady na všechno přestat myslet. A od teď také začínám…“ rozhodla se a slabě se usmála.
„To je to nejlepší, co teď můžeš udělat…“

Hermiona byla v Paříží už skoro tři měsíce. Měla štěstí, že Hedvika přinášela dopisy brzy ráno a hlavě, že ji vůbec našla. Nahrálo jí to do karet a ona mohla dál být pro ostatní studentkou akademie v Sydney.
S Etiennem se hodně spřátelila, ale zdaleka se to nedalo srovnat s přátelstvím Harryho a Rona. On byl… Musela si to přiznat, ale byl moc mudlovský. Byl paradox, že to říkala zrovna ona, ale těžko si zvykala nepoužívat před ním kouzla. Obzvlášť, když mu něco nešlo a u ní by to vyřešila jednoduchá formule. A hlavně s ním nezažila to, co s kluky. Chyběli jí. A také všichni ostatní a rodiče a… Skoro se nenáviděla za to, že na něj tak často myslí.
Zprávy z domova byly někdy dost temné. Sálaly z nich špatně skryté obavy. Nikdo se raději nevyjadřoval k budoucnosti. Kolikrát Hermiona poznala, že dopisy byly psané ve spěchu. Sevřel se jí žaludek, když si představila, kam asi spěchali.
Vždy, když v dopise narazili na to, kdy přijede, šikovně odvedla řeč jinam. I když se jí stýskalo a i když si nadávala do největších zbabělců na světě, nedokázala se přimět k tomu, aby se tam ukázala. Pomalu si začínala myslet, že už se nebojí zla, co se shromažďovalo kolem nich, ale setkání se Snapeem. A také nebezpečí, že se zaplete do lží, které už jí začaly přerůstat přes hlavu.


Jednoho dne přišla Hermiona domů a znaveně padla na pohovku. Neměla ani nutkání rozsvítit. Udělal to totiž někdo jiný.
Hermiona leknutím nadskočila a teprve potom zjišťovala, kdo je v bytě.
„Co tu chcete?“ vypálila na osobu, jež pohodlně seděla v křesle.
„Je zajímavé, jak málo se to tu podobá Austrálii. Spíše bych tipoval… Já nevím, Francii? Například…“ odpověděl ironicky Snape.
„Co tady vůbec pohledáváte? V mém bytě! Jak jste se sem dostal?!“
„Nemáte to tady moc dobře chráněné. Mudlovksý zámek… Jak ubohé…“
„Nepočítala jsem s návštěvou čaroděje. A mimo to, spoléhám na slušnost a lidské vychování…“
„Tak té se od smrtijedů nedočkáte…“ konstatoval suše…
„Nepočítám, že by mě hledali…“
„Já! Vás hledám…“ odpověděl a jí se při jeho pohledu, ač o to vůbec nestála, roztřásly nohy.
„Copak Vy jste smrtijed?“
„No… Pro některé ano…“
„Slyším snad z Vašeho hlasu pobavení? Máte zábavu z toho, že jste špeh?“
„Občas je to zajímavé…“ řekl a pousmál se. Hermiona už na nic nečekala a vymrštila hůlku.
„Pouta na tebe!“ zakřičela a Snape nestihl nijak reagovat.
Jakmile se jeho tělo stalo nehybným, začalo se pomalu vytrácet a za ní se ozval potlesk. Prudce se otočila, hůlku v pozoru.
„Jak jste poznala, že to nejsem já?“ zeptal se Snape.
„Takhle se nikdy nechováte…“ odpověděla stroze. Nevěděla, co si o tom má myslet.
Co to k čertu je! Nějaká zkouška?
„Máte pozorovací talent…“
„Ještě jsem se nedozvěděla, co tu chcete?“ zeptala se místo toho.
Pozorovací talent! To jistě… pomyslela si přitom hořce.
„Chci, aby jste se vrátila do Británie!“ odpověděl odměřeně. Dost jí to překvapilo. V jediném okamžiku ji napadlo, že by mu snad mohla i…
„Proč?“ zeptala se radši, než dokončila svou myšlenku.
Snape vytáhl z hábitu knihu a položil jí na stůl.
„Proto…“ ukázal na knihu a zmizel.
Dlouho se dívala na místo, kde stál a ujišťovala se, že nespí. Když se trochu oklepala, došla až ke stolu a zvědavě knihu otevřela. To co bylo na obalu jí zarazilo…

Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se blíží… narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na samotném sklonku sedmého měsíce roku… a Pán zla ho poznamená jako sobě rovného; on však bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná… proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu… Ten, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se narodí, až sedmý měsíc bude umírat….

Hermiona zavřela oči. Měla vztek.
Jak jí tu sakra našel? A co to všechno mělo znamenat? Přijde si a zase… Zmizí! Ještě na ni nastraží léčku jako na nějaké studentíka! Naštvaně mrskla knihou proti zdi.
Před ní se objevil Etienn.
„Špatná nálada?“ zeptal se a zvedl tlustý svazek, který mu proletěl kolem hlavy.
„Dalo by se to tak říct…“ odpověděla naštvaně.
„Děje se něco?“
Hermiona se na něj podívala.
„Nějak mě dohání minulost…“